Červen 2011

inspired by "Taken" (part 2)

26. června 2011 v 11:00 | luula
Spocené svalnaté ruce ji chytily za zadek. Vzrušené funění v jejich uších. Kousanec do krku. Známý šramot. Kovové cvaknutí. Pach potu šíříci se prostorem. Byla přpravená. Ty samé bezohledné ruce ji donutily rozkročit. Cítila se bezmocná, ale utěšovala se, že to brzy skončí. Měla pravdu. Cítila ho v sobě. Cítila jak v něm pulsuje krev. Jeho nehty se jí zarývaly do ramen.

Inspired by "Taken"

21. června 2011 v 20:03 | luula
"Nechceš mi něco říct?"
"Já už budu hodná" padla mu do náruče.
"Nelži!"odstrčil ji k protější stěně.
"Nelžu.Já už vážně budu hodná.Fakt."

něco málo z tvorby

20. června 2011 v 16:46 | luula
Liška
Co to šumí, hučí v lese?
Dusot, hřmění,
Zem se třese.

Pomalu jak podlý plaz,
Přemlouvá a nabádá mne
Kdesi v hlavě tichý hlas.

Konám to co říká on.
Harfa, trubka,
Těžký zvon.

Přitom již kol ticho leží,
Jenom liška,
Polem běží.

Náhle rána, střelba, pláč,
K zemi padá kulkou sražen
Osamělý rudý rváč.

Lovec klečí s pokorou,
Za noci a temnoty,
Chmurnou černou oponou.

Barvy, světla, ohňostroj,
Ani hluk a nový den,
Nepřinesli další boj.

Muž s puškou i zvěř teď spolu,
Jako rovný s rovným sedí
U jednoho stolu.

Tu již má rudá liška zas
Zelenavý kabát, klobouk,
Mužský stín i mužský hlas.

(kdo neví nepochopí metaforu:P)

První jarní den
Kapičky rosy,
V trávě se třpytí,
Létají včely, vosy,
Slunce svítí,
Je jarní ráno na stráni,
Vítr lístky pohání,
V lese srnec uhání,
Vysoká stébla se uklání,
"slunce, slunce, je tu zas,
už nevládne zima, mráz,
led, sníh a dlouhé noci,
slunce nám přišlo ku pomoci"
naráz volají.

Divoká řeka
Na břehu řeky stojíš,
Jít dál se stále bojíš,
Divoká voda přes kameny se valí,
Některé nejsou již tam, kde dříve stáli,
Najedou bahno ti nohu stáhne,
Tvá ruka již k břehu nedosáhne,
Osudným stal se ti tento pád,
S divokou řekou neuměl's bojovat.

pokračování někdy jindy.. :P

úvaha

16. června 2011 v 17:43 | luula
hledej a najdeš.najdi a zachovej.aby jsi nezůstal sám.drž a nepouštěj.člověk občas potřebuje mít čehos e chytit.tak proč nechytit třeba štěstí za pačesy?člověk se občas potřebuje od něčeho odrazit.na tohle je nejspíš nejlepší zrdcadlo.člověk i jeho skutečná duše se v něm dokonale odráží.jenže vidí málokdo.hluší.slepí.flegmatičtí.nepřítomně hledící kupředu.neohlížeje se na ostatní.narážejí do sebe.vlastně ani nevědí proč.jednou se přece musí najít někdo kdo se vyhne.jednou se musí najít někdo kdo otevře oči a rozpozná okolo sebe obrazy.prostor,věci,lidi,zvířata,Zemi.třeba někdo jednou přijde a probudí nás z našeho nic neznamenajícího snu,kterému říkáme život.třeba jednou pochopíme,že naše naděje se vytrácí.naše děti se budou dusit naším CO2.budou nás proklínat za to,že jsme vymysleli spalovací motory.budou nás nenávidět za to,že jsme netřídili odpad.budou nás odsuzovat za to,že jsme se chovali tak sebestředně a sobecky.myslím,že mám řešení.nebudu mít děti


light

12. června 2011 v 13:22 | luula
modrá záře objala město.všechno utichlo.déšť ustal.kaluže v momentě vyschly, jakoby ani nikdy nebyly.nad hlavy ztuhlých lidských těl se snesl načechraný bílý oblak.
když z ničeho nic všichni v ten samý okamžik začali broukat neznámou melodii.tiše a zbožně hleděli vzhůru.z jejich očí stoupala podívná žáře, která rozsekala mrak na malé kousky a ty rozehnala po modravé obloze.nádherný uvolněný klid.všechno se zpomalilo.pokorně a skromně zamyslelo.
nevinná bílá ztmavla.zakryla oslnivou žáři i všechno její teplo.všechnu její pozitivní sílu.užaslé tváře zalily slzy.černé kalné slzy zbarvily jejich oči prázdnotou.tmavou a stejně chmurnou jako ještě před chvílí.
teď dešťem zalitá ulice prochází se ve svázaných postavách.

darkness

6. června 2011 v 17:32 | luula
stmívalo se.šedivou ulicí se potloukaly podobně zbarvené osoby v dlouhých pláštích splývající s popraskanými omítkami domů.na rukou i na nohou okovy.jejich tváře skryté v třepotajících se kapucích jakoby byli zahalené kouřem.bledé a neživé.v nich zapadlé prázdné černé oči.jejich skovaná ústa mlčela.slyšet bylo jen tiché pobíhání deště po křivolakých chodnících i neudržovaných silnicích a čvachtání těžkých bot v čestvých kalužích.

*něco*

1. června 2011 v 18:12 | luula
bylo letní ráno. všechno ještě vonělo nocí a obzor se mi klaněl. zůstal v tom sám. nebyl tady nikdo, kdo by mi podal ruku. všichni se ztratily neznámo kam a já začínala mít pocit, že se taky ztrácím.
přestávala jsem cítit nohy.postupně mi odumíraly prsty,pak nárt,pata,kotník a tak to šlo čím dál výš,a ne a ne přestat.ležela jsem v mokré trávě. křičela jsem o pomoc.ale můj hlas se jen vrátil v tiché ozvěně. nebyl nikdo, kdo by mi pomohl vztát. i když mě by stačilo, kdyby mě alespon pohladil po tváři. aby byl někdo se mnou v téhle neveselé chvíli. ale nic. ticho.
slunce pomalu stoupalo výš a výš na modravou oblohu. krájelo ji na kusy ostrými paprsky. každou vteřinou se zdlo být větší. přestala jsem cítit hruď. jakoby na mne někdo svrhl celou nedalekou skálu. ztrácela jsem dech. přicházela jsem o vědomí. před očima čím dál víc hvězd. a jen tak sentimentálně jsem si pomyslela:" vidíš.alespon jsi první člověk, který vidí hvězdy ve dne" pak byla tma.
na mé tváři zmrzl zasněný úsměv. oči prázdné, ale otevřené dokořán zíraly k rudému kotouči vysoko nad oblaky. ale něco mi říkalo, že tohle je teprve začátek.



i am still alive

1. června 2011 v 17:56 | luula
heeey..jěště žiju..neumřela sem. pořád na tomhletom světě otravuju vzduch.jo.škoda co?taky si říkám.ale nebojte se.jednou to přijde.protože jednou to přijít musí.jednou se nade mnou stáhnou černá mračna a já zmizím beze stopy.nezůstane po mě ani mastný flek a vy bude moct konečně začít oslavovat.